Syn pána zla - 51. kapitola

„To abys věděl, že neposlušnost netoleruji. To, že jsi nejmladší neznamená, že to pro tebe neplatí."

Alecto ležel ohromeně na zemi. Tohle nečekal. Samozřejmě, nepředpokládal, že se mu otec vrhne do náručí, ale takovou tvrdou reakci...

,Sakra, myslím jako baba, nebo Alex´ pomyslel si s mírným úsměvem.

„Čemu se směješ?" vypálil Voldemort.

„Ničemu, otče. Jen jsem si na něco vzpomněl. To je vše. Tedy... spíš na někoho." Odpověděl záhadně Alecto a opatrně se vytáhl na nohy.

„Na koho?"

„Na Alexe."

Voldemort přimhouřil oči.

„Co s ním?"

„Nic, naposledy mě praštil takhle on." Tentokrát se Alecto neusmál, ale ušklíbl. Na toho dementa měl ještě vztek.

„Mimochodem, chtěl jsi, abych ho za to nějak potrestal nebo navrhl trest? Došel jsem k názoru, že žádný trest nedostane. Jednou mu to vrátím."

Voldemort opět přimhouřil oči, ještě více než předtím, tentokrát ale vzteky.

„Tak to si jen myslíš. Hezky půjdeš do MÉ školy, kde budeš studovat a budeš hodný chlapec. Jasné?"

„Nemyslím si, že je nejlepší si na něco hrát. Klidně ti hodného chlapečka dělat budu, ale v MÉ škole. Jsem tam spokojený. A ty bys taky měl být spokojený. Je to nejlepší škola v Evropě, chráněná více než Bradavice a vyučuje se tam i černá magie. Mají tam velký důraz na disciplínu, což se v Bradavicích taky nijak nevymáhalo. Ta škola je moderní, což se o Bradavicích říci nedá, ale Tobě by radši vyhovovalo, kdybych byl s Alexem, Brumbálem a s téměř celým fénixovým řádem, že? To by ti naprosto vyhovovalo. A to, že za vše může Alex, to ti už vůbec nevadí."

Jestli si Alecto myslel, že otce přesvědčí, asi se mýlil. Spíš ho ještě víc naštval.

„Ať je tam Alex nebo ne, ty prostě půjdeš do mé školy a už se o tom nebudeme bavit, je ti to jasné? Nebo mám snad použít jiných přesvědčovacích metod? Trochu přidat kalibr? Lily tehdy udělala chybu. Měl jsem tě mít hezky pod rukou byl by klid. Neodvážil by ses odporovat, jako teď. Ale to nééé, ona se musela montovat do záležitostí rodičů a udělala naprostou hovadinu. Teď můj nejmladší syn naprosto ignoruje svého otce, mě, a ještě si dělá co chce!! To snad není pravda! Jestli si myslíš, že to tak bude pokračovat, tak to jsi na omylu, chlapečku!!"

„Co se to tady děje? Proč křičíš, drahý?" ve dveřích se objevila Alena.

„Alecto!!!" rychle přeběhla místnost a sevřela syna v náručí.

„Kdo tě praštil? Řekni?" okamžitě si všimla Alectovy rýsující se modřiny.

„Nikdo, praštil jsem se."

„Proto jsi přišel?"

„Ne, jen jsem chtěl vysvětlit mé rozhodnutí otci, ale jemu je to absolutně jedno. Udělal jsem chybu. Měl jsem tam zůstat."

„Ne, Alecto. Já jsem ráda, že jsi tady. A samozřejmě souhlasím s tím, aby ses vrátil. A chci to! Ta škola je opravdu dobrá, hodně jsem si o ní teď přečetla. Jsem opravdu hrdá, že tě tam vzali. Dělal jsi přijímací zkoušky?"

„Ne, napsal mi ředitel, o Vánocích... myslím. Tak nějak napsal..."

Alecto byl zamyšlený. Co teď? Klasická situace. Otec zakáže, matka ho tam doslova pošle. Koho asi poslechne? Toho, co navrhuje to, co se mu víc hodí.

„Jak si přeješ, mami. Vrátím se tam." Pousmál se a objal ji.

„TO SNAD NENÍ PRAVDA!!! TAK JÁ TI TO ZAKÁŽU, A TOBĚ JE TO JEDNO???"

„Ale tati, ty jsi neslyšel mámu? Byla by nešťastná, kdybych tam nešel, a to opravdu nechci. Ty snad ano? Chceš, aby byla máma nešťastná? To si opravdu přeješ??"

Voldemort ztuhl. Ten spratek hrál na Alenu... TO NENÍ FÉÉÉR.

„Ne, ale..."

„Tak vidíš. Kdybych tam nešel, byla by máma nešťastná, že, mami?" Nevinně se otočil na matku.

Alena na Alecta ohromeně koukala. Následně se podívala na naštvaného Voldemorta. Koukla opět na Alecta, který udělal psí oči.

Alena vyprskla smíchy. Začala se smát tak, až se za břicho popadala.

„Co je tady k smíchu?" nechápal Alecto.

„Spíš... spíš... kdo, než co... nemyslíš?" vyrážela ze sebe mezi jednotlivými nádechy a smíchem.

Alecto se na matku nechápavě díval.

„Cože??"

„Kdybyste se viděli!!" Alena si musela sednout. Bylo toho na ni hodně. Ti dva byli tak stejní!!

„Co to, sakra, meleš?" vyjel naštvaně Voldemort.

Alena se trochu uklidnila.

„Jen, kdybyste se viděli. Jak jste oba stejní!! Alecto se ti opravdu podobá víc, než jsem si myslela!"

„V čem, konkrétně?" nechápal Voldemort.

„V čem? Například v tom, že využívá tu možnost, která se mu více hodí. Já chci, aby šel do té školy, protože je opravdu skvělá. Ale ty nechceš, aby tam šel, protože na něj nemůžeš dohlížet. Má dvě možnosti volby. Buď poslechne tebe nebo mě. Může potěšit jen jednoho z nás. Koho si vybral? Mě! Ale nejsem si jistá, jestli to bylo jen proto, aby mě potěšil, že? Tak? Odpověz!!"

„Nooo-"

„Výborně, to jsem chtěla slyšet."

„Co?" vyprskl naštvaně Alecto.

„To, co jsi řekl. Chtěl jsi se z toho vykroutit, řekni, že ne."

„Tenhle styl rozhovoru se mi fakt nelíbí! Buď se budeme bavit normálně, nebo prostě půjdu-"

„Alecto, chceš vyhrožovat?" zeptal se nebezpečně Voldemort.

„Možná." Neurčitě odpověděl chlapec.

„Možná nebo určitě? Asi máš pravdu, drahý. Alecto by měl být pod dohledem." Alena přimhouřila oči. Čekala, jak jejich syn zareaguje.

Ten se jen ušklíbl, opřel se o zeď vedle krbu a přivolal si knihu. Okázale ji otevřel, vytáhl záložku a začal číst.

Alena ztuhla. Tohle opravdu nečekala. Její syn byl jako amazonský prales. Záhadný, nebezpečný... někdy uklidňující... divoký, klidný, jak musela sama zhodnotit, v Amazonském pralese byla jen jednou... a... zamilovala si ho, stejně tak, jako milovala Alecta.

V Alectovi to vřelo. Silou vůle se ovládl a začal číst. Věděl, že jeho matka nečekala takovou reakci, ale ať si to užije. Ať si to slízne i se smetanou!!

Znovu si přečítal ten lektvar. Mohl by ho zkusit... v té škole... a kdyby ho tam jeho velectění rodiče nechtěli pustit... prostě zdrhne... SAKRA, SAKRA, SAKRA!!! MUSÍM ČÍST, NE PŘEMÝŠLET NAD NĚČÍM JINÝM!! Takže... vraťme se k tématu... zdrhnem! Jo! Bude sranda!!!

Alena s Voldemortem ohromeně zírali na jejich syna. A když se vítězně ušklíbl, vytřeštili oči ještě víc.

Alena si uvědomovala, že možná přestřelili. Co když... se s NIMI ALECTO PŘESTANE BAVIT?? Úplně zpanikařila.

,To se nesmí stát!!!´ s touhle myšlenkou vyrazila pomalu k synovi.

„Alecto?" promluvila, když byla od něj asi tak půl metru.

„Hm??" ani nezvedl oči od knihy.

„Alecto? Můžu s tebou mluvit?"

„Až to dočtu, pokud ti to nebude vadit."

Alena ztuhla.

„CO SI O SOBĚ MYSLÍŠ, TY... TY... SPRATKU!!!" Voldemortovi ruply nervy a vyrazil rychlým krokem k synovi.

„Ne!" vykřikla Alena a ochranitelsky rozpřáhla ruce před svým synem.

Voldemort toho měl už úplně dost. Co si o sobě myslí, ten zmetek? To snad není pravda! Ovšem pak ho překvapily zděšené oči jeho syna. Najednou si uvědomil, co mělo to všechno znamenat. Tedy, těch posledních asi pět minut, maximálně.

Chtěl jim jen oplatit jejich dřívější rozhovor. Uvědomil si, že jeho syn není v jejich rodině tak dlouho, aby viděl do vnitřních spojitostí. Do jejich systémů rozhovorů.

Proto přešel kolem Aleny a vzal synovi knihu z ruky.

Alecto se teď opravdu bál. Co s ním otec udělá? Nechal jeho otce, aby mu vzal knihu z rukou, ale nečekal, že ho obejme.

Voldemort objal svého syna.

„Myslíš, že bych ti mohl opravdu ublížit? Myslím si, naopak, že ti dlužíme oba, já i Alena, omluvu. Mělo nás napadnout, že tady nejsi tak dlouho, abys viděl do našich rozhovorů. V létě už to ale bude v pořádku. Uvidíš."

I Alena si uvědomila, že zasvěceným bude jejich rozhovor srozumitelný, ale Alecto zasvěcený nebyl. Byl tam s nimi teprve krátce. Přidala se do objetí, a už to byl sendvič.

„Nevím, jak ty, Aleno, ale já si myslím, že ta škola by mohla být pro našeho syna možná i dobrá."

„Taky mě to tak napadlo." Kývla lišácky Alena.

Alecto ani moc neposlouchal jejich rozhovor. Byl v tuhle chvíli opravdu šťastný. Co víc si přát? Byl v objetí matky i otce zároveň... To se mu ještě nepovedlo. Byl skoro rekordman.

Byl si totiž jistý, že to nedokázal ani Alex... možná to zvládla Petúnie, ale... ta se nepočítá.

„Tak, kdy si budeš kupovat věci do školy?" Alena přerušila jejich objetí a Voldemort následoval jejího příkladu.

„No, zítra... pojedu s ředitelem nebo někým takovým..." Alecto byl mírně zamyšlený. Až teď si uvědomil, že neví, s kým tam zítra půjde.

„Měl by jsi to mít už dávno naplánované, ne?" Voldemort přimhouřil oči.

„Ale jo, jen mi vlastně ředitel neřekl, s kým půjdu, to je vše."

„Opravdu?"

„Ano... vlastně, musel bych do té školy tak jako tak, i-kdybys to nechtěl."

„Opravdu? Proč?" Voldemort přimhouřil oči ještě více.

„Protože je tam Betty. A rozhodně bych ji tam nenechal."

Voldemort i Alena se museli začít smát. Jejich syn byl opravdu inteligentní. Spíš by se měl zajímat o to, jestli... jestli má třeba hotové domácí úkoly. Tady mohl být problém... Voldemort absolutně nevěděl, o co se zajímá jeho syn.

„A co Ginny? Tvá přítelkyně?" vzpomněl si.

„No, hlavní problém bude asi v tom, že jsme si od té doby, co jsem pryč, nenapsali. Nějak jsem neměl čas. Ani jsem si nevzpomněl, je to má chyba... musím to napravit."